Míša 2 – Asi jsem stará

Mám úžasnou, dlouhovlasou, dlouhonohou, štíhlou, krásnou, patnáctiletou neteř. Mám ji moc ráda a musím se pousmát nad těmi jejími „telecími“ lety.
Loni na jaře přijela se svou mladší sestřičkou k nám na návštěvu. Mladší slečny si hrály a i hlídání bylo zajištěno, a tak jsme se vydaly s neteřinkou do víru velkoměsta. Ona totiž miluje Prahu. Není se čemu divit, protože sdílíme stejnou lásku. Já vám tu svou časem možná objasním, ale teď nejde o mě Usmívající se .
„Teto, půjdeme do nějakého nákupního centra?“
Samozřejmě, že jsem byla pro. Vyrazily jsme do Arény, nikoli té O2 , ale do Štěrboholské.
Kolečko a má milá povídá: “ Teto, tady je to drahé, můžeme jít jinam?“
Počkaly jsme tedy na autobus, který nás zavezl směr Obchodní centrum Černý most. A tam se Míša ocitla v ráji…. „Teto, půjdeme se podívat tam…“ Jistě. „Teto ještě sem…“ Samozřejmě … Měla jsem radost, že má radost, ale cosi mi pořád říkalo, že je něco špatně… Něco ve mě hlodalo a moje osobnost se začala kroutit. Jsem v nákupním centru, procházím obchody s krásnou a temperamentní patnáctkou a najednou mi to docvaklo!
´Teto´… To oslovení ve mě začalo vyvolávat zvláštní pocity! Jako bych byla strašně stará a nepoužitelná osoba, která má vše dobré za sebou a může očekávat už jen klidné dožití Smějící se ….
„Miško nemohla bys mi říkat prostě Míšo?“ Udiveně na mě zůstala koukat a já se musela usmívat. „Tak dobře“, souhlasila. Občas zaváhala, když mě chtěla oslovit a v jejím hlase zněla taková ta potutelnost: „T… Míšooo, co říkáš na tohle tričko? Vyzkouším si ho.“
Užívala si nakupování na plně obrátky a radovaly jsme se společně z drobností. Já si samozřejmě koupila botičky. Krásné, červené.
Čas utíkal a my si uvědomily, že bychom se měly vrátit domů, ač se nám ještě moc nechtělo.
Byl to moc prima den a já jsem se cítila svěže a musím vám něco přiznat: Není to tak dávno, kdy jsem takhle jela po eskalátorech se svou dcerkou a ona na mě : „Mamí….“ . Já se zarazila a říkám: „Nemohla by jsi mi říkat Míšo?“
„Ale vždyť jsi moje mamka….!“ To mě odzbrojilo a začala jsem se smát.
To už je prostě život a já jsem asi stará, i když se tak vůbec necítím. Jenže čas je neúprosný
Komentáře: 5
  1. 2 týdny ago
    Alena

    Krásné, ale pravdivě napsané. Nejkrásnější oslovení pro mne je nyní „babičko“, které slýchám od mých čtyřletých vnuček. Na to jsem velice hrdá.

    Odpovědět
    • 2 týdny ago
      Míša 2

      Alenko děkuji Vám… Být babičkou je překrásný dar… Také mne to doufám jednou čeká. Užívejte si tento post s radostí a lehkostí bytí. Míša 😉

      Odpovědět
    • 2 týdny ago
      Hanka

      Taky tak, prostě oslovení babičko je nejlepší, ale teto je taky skvělé, já se za to nestydím a jsem ráda :-), stará jsem tak jak se cítím uvnitř :-).

      Odpovědět
  2. 2 týdny ago
    Jana

    Ano ,podepisuji predesle komentare……..jsem hrda a pysna,kdyz me na verejnosti vnuk oslovi BABI………….nestydim se za svuj vek a chlubim se jim ( 55 )…..a STARA se opravdu necitim………..:-D

    Odpovědět
  3. 2 týdny ago
    Honza

    Dneska máme spoustu fóbií. Bojíme se o práci, bojíme se stáří, někdo se dokonce bojí i trávy a pořád ji seče, jen vykoukne ze země -)). Mami, babi a teto jsou krásná oslovení. Také mi přijde legrační, když o mě dcera mluví před malým vnukem jako o „dědovi“, ale jen legrační, nezvyklé, rozhodně by mě nenapadlo nechat si říkat Honzo. Myslím, že by to byla i docela degradace. Děda a teta jsou „tituly“ v tom nejlepším slova smyslu. Jen je potřeba k nim dorůst, prorůst se balastem „úspěšnosti, mládí a krásy“ a zasloužit si je. Ne nějakými skutky, ale tím, kam jsme se dopracovali v mysli. A s tím stářím … zestárnout není ostuda, ostuda je zůstat na stará kolena „mladým“ teletem.

    Odpovědět