Renatin fejeton – 6. PRAVIDLA VE ZPĚTNÉM ZRCÁTKU

Nevím, jak se to mohlo stát, ale do druhé poloviny života jsem zřejmě vplula, aniž bych si toho všimla, pokud tedy průměrným dožitím bereme věk 80 let. Životní bouře, změny, stěhování, rozvod a dva roky v háji. Na druhou stranu, vezmu-li v úvahu oslavu 87. narozenin mojí babičky, jejíž genový základ jsem zřejmě nejvíc podědila, názorově jsme stejné, máme k sobě blízko a já ji prostě miluju, už jenom za to, že málokterá babička je tak pokroková a neprudérní, aby svojí vnučce dala po-rozvodovou radu: „Nehledej teď minimálně rok vztah a užívej života.“, tak jsem zatím stále v polovině první a dlouho ještě budu. Jak se tedy změnil můj pohled na mužská pravidla, ohlédnu-li se zpět k fejetonům minulým?

Když zhodnotím týdny celé, v čase od pondělí do neděle, po dvouleté literární nečinnosti, opravdu si stojím za tím, že muži jsou z Marsu a my ženy z Venuše a stále mě zarážejí manévry muže lovce. Nikdy se nenaučím té fikané taktice, jak ho nenápadně vmanévrovat do pasti, aby byl šťasten, že vynaložil velké úsilí jen on a navzdory mému (ne)zájmu uspěl a mohl si vítězně zavýt.  Holt nejsem hééérečka a nemám na to od přírody vlohy, nebyla bych dobrá zlatokopka. Jediným plusem mým je moje neúnavná trpělivost a vědomí, že jsem, jaká jsem, tak proč se kvůli tomu střílet, jsem zkrátka jiná a nehodlám se přeprogramovat na přijatelnější verzi. Pochlubit se můžu tím, že jsem potkala muže, co mě posadil na zadek. Posadil? Slabý výraz! Jeho charisma mě sejmulo tak nečekaně, že jsem do toho zahučela jako prvotřídní puberťačka, asi by bývalo bylo lepší, ho nepotkat. Dodnes nevím, zda mi byl darem či trestem, možná testem, taková moje maturitní zkouška, kterou jsem nesložila, tudíž zapomeňte na moje úvodní chlubení, protože chovat se jako hárající fena a pak se hrabat tři metry pod zem s výrazem „to jsem vůbec nebyla já“, tím se člověk zrovna pyšnit nemůže. Jenže co už s tím. Na takového chlapa s velkým Ch jsem čekala roky, na jeho uhrančivý pohled, ve kterém jsem se dočista ztratila, ta vyzařující dominance a vášeň, nemohla jsem jinak. Nevím, co sálalo tehdy ze mě, jaký výraz vrhal můj obličej, ale jako laň bych se od takového vlka nechala klidně sežrat, jenže on byl buď přežranej, anebo vegetarián, prostě si mě vždy jen tak olíznul a nic, což mě pochopitelně dohánělo k šílenství. A šílená laň v říji, to už je i na muže lovce velký sousto, otočí se a prchne hodně daleko.

Na třetí pravidlo týkající se společného soužití jsem malinko změnila názor. Je to tím, že jsem víc zkoumala tu rozdílnost myšlení. Oni Ti Marsané ve většině případů nekomunikují, neřeší spoustu věcí, neodpovídají na otázky, když se jim nechce nebo nemají zrovna po ruce vhodnou odpověď, tak raději mlčí, než aby jen tak blábolili, tímto na jejich obhajobu uvádím, že oni prostě blbosti neřeší a pořadí důležitosti mají nastavený úplně jinak než my holky. Něco bude i na tom, co říkají oni o nás, že my ženy je často nepustíme ke slovu, ale všichni víme, že jim to tak vlastně mnohdy vyhovuje. A asi právě tohle je krásné na vztahu, že dva odlišní lidé najdou společnou řeč i přes ty rozdíly. Vzájemně se respektují, vtipkují o svých nedokonalostech.  O tom jsou přeci všechny ty vtipy a taková je naše životní cesta a poslání, porozumět, tolerovat a neměnit. Vědět, kdo je ON a proč HO mám ráda, že má chyby, který mě vytočí, ale že je to pořád ON a že ví, že nejsem dokonalá a má mě rád právě takovou, jaká jsem. Že vzájemně víme, co pro sebe znamenáme, věříme si a jsme si oporou, protože se máme rádi a život bez sebe by nás nebavil.

Pravidlo „Mrtvý brouk“ je jejich přirozenost, tohle jim nikdo neodpáře, díky povahovým rysům, které jim genetika nadělila, jim to jde na výbornou, stejně jako přepínání kanálů na ovladači televize. Sledovali jste někdy, kolik za půl minuty stihnou programů? Co na tom, že tam sotva problikne obraz a pípne slovo, účelem není vidět, co se právě vysílá, má nám to říct, teď mám svou chvilku klidu – nerušit. Trošku ukolébavka pro ně, jelikož do půl hodiny usnou, i kdyby zrovna stáli.  Zvláštní je i skutečnost, že na chlapa neplatí náznaky, a to vůbec žádné. Všechno je třeba narovinu říct, ale když oni nereagují v momentě, kdy je nudí být s námi, ale nezvládají se s námi rozejít, nebo spíše, už se neobtěžují to s námi uzavřít a dořešit, tak to je přeci také náznak, že máme vyklidit pole, protože oni už s námi nepočítají, a nám má jako docvaknout?

Závěr je zhruba takový – stále jsem nepochopila jediného muže, ale už vím, že předělat je v průběhu vztahu na jiný model znamená zavirovat celý jejich systém! 

1383302_649937125122406_6233109540694602250_n 24296840_1496984200417690_4940617337809106777_n 26694501_1536752099774233_1453612485_n

1 komentář
  1. 3 měsíci ago
    plnoštíhlá

    Já bych z toho nedělala zase takovou vědu, kdo má dát druhému pohlaví na jevo, že ho ten druhý přitahuje. V samotné podstatě lidského bytí jsme si rovni. Maximálně se netrefíte do jeho vkusu, nebo vhodného času. Je dobré na sebe upozornit, protože na smrtelné loži by Vás to mohlo mrzet a ten čas již bude nenávratně pryč. Vždyt‘ o nic nejde, nikoho násilně nepřinutíte a obráceně nikdo nepřinutí Vás opětovat sympatie. Ale máte čistou hlavu…. Když Vám Vaše „vniřní já“ našeptává, naslouchejte mu pozorně a podle toho jednejte, ikdyž se to může zdát mnohdy pošetilé….

    Odpovědět